Jsou ovšem i jiná, nesporně
drastičtější ohrožení, než eventuelní nedostatek elektřiny. Určitě mezi ně
patří možnost, že bychom byli napadeni raketami, vystřelenými někde
v zahraničí. Teď nám byla nabídnuta možnost, jak toto nebezpečí radikálně
snížit: můžeme se zapojit do protiraketového systému tím, že budeme souhlasit
s výstavbou radarové stanice na našem území. Oproti Temelínu by nás to
nestálo prakticky nic, rizika s radarovou základnou spojená jsou oproti
jaderné elektrárně přímo směšná, ať už ji chápeme jako cíl možného
teroristického útoku nebo jako zařízení, které za nešťastných okolností může
vybouchnout „samo od sebe".
I proti radarové stanici něco namítá nějaký cizí stát. Není
sice členem téže unie, jako my, není naším sousedem ani sousedem našich
sousedů. Je ale veliký, mocný a silně vyhrožuje. Půjdeme kvůli tomu do kolen?
V otázce Temelína se zpravidla argumentuje naší
suverenitou, jakkoli je jisté, že při případné havárii by bylo Rakousko
katastrofálně ohroženo. Nesporná externalita. Naopak jakákoli havárie radarové
stanice nemůže ohrozit ani nejbližší okolí, radar je prostě něco jako
observatoř: zařízení, které získává
informace. Necháme-li si výhrůžkami zamezit v jeho pořízení, jsme opět
tam, kde jsme byli skoro půlstoletí, počínaje nepřijetím Marshallova plánu,
totiž u omezené suverenity. Nejdřív Stalinovi pacholci, potom Brežněvovi
vazalové a teď Putinovi rukojmí?