Nemyslím, že by tento rozdíl pramenil až v dobách reformace a protireformace – v tomto konfliktu byly národnostní aspekty až druhotné. Konečně zásluha katolického duchovenstva o českou barokní kulturu je nepopiratelná, a byla to církev, která se stavěla proti germanizačnímu tlaku státu za josefinských reforem. Odcizení nastalo až v 19. století, kdy se katolická hierarchie (na rozdíl od některých prostých kněží) nezapojila do aktivit národního obrození; mnozí preláti pocházeli z německojazyčné šlechty a zcela přirozeně drželi s habsburskou monarchií, koncipovanou jako centralizovaný, německy orientovaný stát. Tato necitlivost k národním tužbám (dualismus si Maďaři vyvzdorovali a sami se k ostatním chovali ještě šovinističtěji) byla konec konců elementární příčinou rozpadu státu.
Katolická církev se z dlouhodobého hlediska neprozíravě přímo distancovala od národního hnutí, příkladem budiž zřízení tělocvičné organizace Orel, jakéhosi rivala národoveckého Sokola (podobně se ovšem distancovali i socialisté svými DTJ). Ostudný byl pak postoj katolické hierarchie v průběhu Hilsneriády, kterou také její vinou T. G. Masaryk prohrál. To se po vzniku republiky pochopitelně moc nepřipomínalo, ale za Masaryka se tehdy postavili pouze sociální demokraté a Hilsner seděl ve vězení až do konce války. Ještě horší bylo, že když uspořádala ČSR v roce 1925 husovské oslavy, vedlo to k diplomatické roztržce s Vatikánem, což svědčí o značné necitlivosti katolické hierarchie doma i v zahraničí.
Církev katolická má u nás ale přesevšechno víc příznivců než všechny ostatní církve dohromady, a její postavení se z národního hlediska oproti dobám První republiky spíše zlepšilo než zhoršilo. Velkou zásluhu o to mají statečné postoje katolického kléru za obou totalit minulého století, postoje, které někdy ústily až v mučednictví (za všechny jmenujme Josefa Toufara, 1902 – 50). Jednu z nejsvětlejších kapitol pak u nás katolicismus napsal takzvanou podzemní církví za tzv. normalizace.
Nejnověji si získal všechny přesvědčené demokraty a zastánce lidských práv český primas kardinál Vlk tím, že se distancoval od papežovi tolerance vůči biskupu – popírači. Tzv. osvětimská lež je stejně odporná jako ta jáchymovská, především v Evropě nelze, už z ohledem k hekatombám mrtvých, něco takového trpět.