Před Listopadem měl u nás
totalitní režim dokonale propracovaný systém tzv. kádrování. Každý nový
zaměstnavatel, když chtěl, ba dokonce i když nechtěl, dostal o novém
pracovníkovi informace sahající až před porodnici – do druhého kolena jeho
předků i do dalšího příbuzenstva. Trochu na způsob dnešní prověrky pro styk
s utajovanými skutečnostmi, ovšem realizované celoživotně a bez souhlasu
prověřovaného, vlastně i bez jeho vědomí. Tzv. kádrové materiály s každým
putovaly po celý život, ze zaměstnání do zaměstnání. Další, ještě „výživnější"
složku měli pak mnozí na StB. Však jsme si mnozí po Listopadu o sobě početli.
Po převratu došlo k opačnému extrému a ten přetrvává
dodnes. Prakticky nikdo o své minulosti
nemusí referovat a ničí minulost se nezkoumá. Pokud se o to pak někdo pokusí
(např. novináři), je příznačně okřikován
jako „kádrovák". Přitom je dnes už zjevné, že spoustu polistopadových potíží,
ba i tragédií, si mohla naše společnost ušetřit, kdyby nejenom obecně, ale ani
individuálně nedělala žádné „tlusté čáry", ale přihlížela k dosavadnímu
životu každého člověka, který se ucházel o důležité místo, ať už
v kterékoli oblasti. Kolik jenom tunelářů, kteří přivedli ke krachu
zprivatizované podniky, kolik dlužníků astronomických částek, napůjčovaných
polostátními bankami, by se nedostalo k příležitosti, kdyby se jenom
trochu přihlíželo k jejich dosavadní činnosti.
Zkoumání individuální minulosti není v naší civilizaci
ničím novým a tím méně nemravným. Vždyť už v 19. století si před
důležitými rozhodnutími, obchodními, podnikatelskými (smlouvy) i soukromými
(např. sňatky) brávali lidé na partnery reference. Konečně i tzv. dobrá či
špatná pověst není ničím jiným než veřejnou referencí.
Jsem přesvědčen, že alespoň v oborech, kde se
bezprostředně rozhoduje o životech lidí, by měl ze zákona existovat dokonalý
systém referencí, především z předchozích pracovišť, který by nebylo možno
nijak obejít. Výpis z trestního rejstříku je institut naprosto nedostatečný. Dost na tom,
že na počátku profesionální kariéry se třeba o čerstvém středoškolákovi neví
téměř nic.
Kdyby v tragickém
havlíčkobrodském případě dostala nemocnice už před osmi lety údaje
o průběhu Zelenkova zaměstnání v jihlavské nemocnici, kdyby pečlivěji
zkoumala průběh jeho práce v záchranné službě od roku 1998, včetně té
havlíčkobrodské, tak by jej možná vůbec nepřijali nebo ne na tak exponované
místo. Už vůbec by se pak nemělo stát, aby byl někdo propuštěn ze
zdravotnického zařízení s podezřením na trestný čin (s trestním oznámením)
a mohl být v zápětí bez problémů přijat jinde. Samozřejmě, nelze sledovat či
zkoumat něčí minulost proti jeho vůli. Je ale možné vymezit sféru licencovaných činností, do které by bez svého
souhlasu s vedením a sdílením takových informací o sobě nemohl nikdo
vstoupit. Hájení života má přednost před absolutním utajováním minulosti, tím
spíš, že nejde o zkoumání intimního soukromí.