Když kdysi pojal Izrael podezření (ponechme stranou, zda oprávněné), že se Saddám Husajn pokouší pořídit si jadernou zbraň, příslušné irácké zařízení zbombardoval. „Světová veřejnost" byla navenek rozhořčena touto „neslýchanou agresí", ale v duchu si oddechla. Atomovky se nezmocnil další darebácký režim.
Když pojaly USA další podezření (ponechme stranou, zda oprávněné), že se Saddám Husajn pokouší pořídit si zbraně hromadného ničení, vtrhly do země, okupovaly ji, svrhly Husajnův režim a krvavého diktátora zatkly. Valná část „světové veřejnosti" byla opět navenek rozhořčena, ale nám, kteří máme z jaderných zbraní strach, přibyla jedna jistota: Irák je nemá a mít nebude.
Jadernou zbraň první vyvinuly a použily – poprvé a zatím naposledy – USA roku 1945. V následujících 60 letech se „klub" vlastníků „atomovek" rozrostl na cca 10 (jistotu o jejich skutečném počtu nikdo, zvláště po rozpadu SSSR, nemá). V současnosti je tu několik dalších států, které se snaží jaderné zbraně si pořídit. Situace je prostě taková., že na Zemi existují státy a darebáckými či nespolehlivými režimy, které neskýtají záruku, že své jaderné zbraně jednostranně nepoužijí nebo že se jich nezmocní teroristé. Je tu reálné nebezpečí, že poprvé od II. světové války budou prakticky použity, v podezření jsou přinejmenším Severní Korea, Pakistán a Irán. Prezident Obama má pravdu v tom, že tuto situaci diagnostikuje jako permanentní akutní nebezpečí pro lidstvo. Má ale pravdu i co do naznačeného řešení? Stalo se už vůbec někdy, že by se nějaký stát dobrovolně zřekl a zbavil nějakých zbraní, které mu dávaly vojenský náskok před ostatními, kupříkladu zbraní jaderných? Ne, nestalo se to vůbec nikdy! Naopak, dotyčné státy bez valných překážek rozšiřují i svůj arsenál dálkových nosičů zbraní, které mohou nést i jaderné pumy nebo hlavice.
Jak se k „nespolehlivým" státům staví světové mocnosti, USA, Rusko, Čína? Nutí je k jadernému odzbrojení? Hrozí jim? Chystají se na ně zaútočit? Ani náhodou! Rusko a Čína nedělají prakticky nic a pokud samy jaderné technologie nešíří, v každém případě se těchto zemí spíše zastávají a blokují mezinárodní sankce proti nim. A USA?
Z pražského projevu Baracka Obamy vyplývá defenzivní strategie: Pokud Iránu nevymluvíme jeho usilování o jadernou zbraň, budeme nadále budovat protiraketovou obranu. A co s Pakistánem? S Koreou?
Z hlediska USA, které jsou od nebezpečných států relativně daleko, to možná je racionální strategie. Ale co my, kteří jsme blíž? A co nejbližší sousedé potenciálních atomových útočníků, jako Jižní Korea, Japonsko, Indie, Izrael, Turecko a konec konců i Rusko? Ty přece žádný protiraketový deštník neochrání! Budou všichni trvale riskovat, že nějaký asijský „jaderný kufřík" se dostane do rukou sebevražedných šílenců?
Odpůrcem amerického radaru v ČR se kvůli nejčerstvějšímu vývoji zahraniční politiky USA určitě nestanu, jeho symbolický význam ve smyslu naší suverenity není nikterak umenšen. Avšak pasivní postoj USA vůči jadernému arzenálu Sev. Koreje, Pakistánu a Iránu mě naplňuje oba/m/vami, které perspektiva dalšího budování „protiraketového deštníku" nedokáže rozptýlit. Nemusím být právě „válečný štváč" abych neviděl, že pokusy „vymazlit" vztahy s agresívními nedemokratickými režimy nevojensky, končily ve XX. století až na výjimky (Lybie) okupací jejich sousedů (SSSR) nebo válkou (Německo, Itálie, ale i Sev. Korea).