Reklama
 
Blog | Petr Pavlovský

Romové, etnikum nepřizpůsobivé…

...v negativním i pozitivním slova smyslu.

   

Nejdřív jsem nechtěl napsat etnikum nýbrž národ; pak jsem si ale uvědomil, že dnešní Romové u nás splňují pouze některá kritéria tohoto pojmu. Vzhledem k rozptýlení přinejmenším po celé Evropě (přičemž nikde nemají lokálně ouvislejší osídlení), mají slušné vědomí identity a jsou neuvěřitelně málo asimilovaní s okolními národy. Po staletích diaspory, při absenci národní mytologie, písemnictví, narativní i psané historie, náboženství, ať už vlastního nebo přijatého.

Romové mají sice jazyk, dokonce s řadou nářečí, ale ten je především mluvený; s psaním v romštině začali až relativně nedávno a jednotný spisovný jazyk je vlastně sporný, protože, pokud vím, neexistuje romská instituce, která by jej garantovala. Vlastní jazyk, který by aktivně ovládala a běžně používala většina národa, není sice jeho nezbytnou podmínkou (srov. Irové nebo Židé), ale každá, nejenom česká či slovenská národní emancipace ("obrození") o spisovný jazyk začne dříve či později usilovat. Sionisti nakonec odvrhli jidiš (a ladino) a vytvořili ivrit (zživotnění již více než 2 000 let mrtvého jazyka  byl malý zázrak). Katalánci si svůj jazyk střeží žárlivě, v Barceloně jsou mnohde nápisy jenom katalánsky, chybí i španělština. S obnovou koketují nejenom Irové, ale i např. Welšané.

Národy, které přijaly "náboženství knihy", tedy judaismus, křesťanství nebo islám, spěly nutně ke spisovnému jazyku, protože příslušné církve potřebovaly dříve či později fixovat své pravdy v národním jazyce; ten liturgický, srozumitelný jenom kněžím, nestačil. Co se hlásalo, muselo se zapisovat, i kvůli unifikaci. V euroamerické civilizaci  je jedním z klíčových znaků národa bible v národním jazyce. (Proto např. francouzští misionáři pořídili Vietnamcům jejich verzi latinky, ve které dodnes píší.) Literární funkce spisovného jazyka je historicky sekundární a zápisy folklorní slovesnosti v něm dokonce až terciární. Primérně s náboženstvím souvisí i snaha o gramotnost, tedy především o schopnost číst Knihu. Věřící, kteří číst nedovedou (nebo ne v příslušném jazyce), mohou slyšet "slovo Boží" jenom v kostele. Ostatní jsou nevěřící, ti gramotnost nepotřebují.

Reklama

Kultura artikuluje národ, jazyk artikuluje kulturu. Romové sice kulturu mají (slovesnost, hudbu, tanec, výtvarné umění) ale vždy jenom částečnou, nepokrývající celý rozsah toho kterého druhu umění nebo jeho funkční oblasti. Např. ve folkloru chybí lidová architektura ve velkém (domy) i v malém (jejich zařízení); nikde též nenajdete romský hřbitov, protože nikdy žádný neexistoval. To vše (a mnohé jiné) souvisí s kočovnictvím.         Romové jsou v některých státech uznáni jako národ (paradoxně poprvé ve 30. letech v SSSR), někde mají i vlastní rubriku při sčítání obyvatel, do které se ale často nehlásí (i když je sčítání anonymní), takže není přesný přehled o jejich počtu. V demokraciích mají jako jednotlivci (ne jako národnostní menšina, protože tak se neustavili!) samozřejmě plná občanská práva, ale přinejmenším u nás je nepříliš v komplexnosti využívají. Po Listopadu Romové zkusili vstoupit do naší institucionální politiky. Velmi rychle z ní zase vymizeli, hlavně  pro roztříštěnost, nesvornost.

Osm členů Romské občanské iniciativy (ROI) se při volbách roku 1992 dostalo na kandidátkách OF do parlamentu. Na konci roku 2008 řešil Nejvyšší správní soud zrušeni ROI, protože "je už několik let pasívní a de facto neexistuje" (Pavel Pečínka, šéfredaktor časopisu Romano Hangos). Romský elektorát jako objekt, který by chtěla ve své zájmu získat nějaká politická strana, je pouhá myslitelnost, a to nejenom kvůli voličské laxnosti Romů.

+

Do Čech přišli Romové ve 14. stol., ovšem ti, kteří u nás žijí dnes, nejsou jejich potomky. Čeští Cikáni (české pojmenování Cikáni bylo odvozeno z řeckého Athiganoi) byli za války nacisty velice důsledně prakticky vyhubeni, přežil jen zlomeček. Dnešní čeští Romové (občané ČR, označení Romové bylo zavedeno roku 1968) jsou z  95% ti, kteří k nám po  válce přišli ze Slovenska, z Maďarska, z Rumunska i odjinud resp. jejich potomci.

Naši, ale ani slovenští Romové nemají vlastní školy a o ty ostatní většinou moc nestojí. Mají i minimum dalších kulturních institucí. Nejsou národní církve, spolky, kluby (včetně sportovních), galerie, divadla (v Košicích je jeden soubor), nakladatelství, vědecké instituce, mají minimum periodik, je jediné Muzeum romské kultury v Brně, málo je stálých romských hudebních či tanečních těles, ať už amatérských nebo profesionálních. Prakticky chybí vlastní, k romství se hlásící inteligence, technická, přírodovědná i humanitní. Pro srovnání: Židé, Arméni i Řekové, národy tzv. klasické diaspory, měli mnohé z toho již před staletími, Židé v Habsburské říši měli soukromé školství a všeobecnou gramotnost podstatně dřív, než to stát nařídil ostatním. Romové se většinově nehlásí k žádné církvi, což jinak v historii Evropy mnohým národům částečně suplovalo neexistující státnost (Poláci, Finové, Irové, pobaltské národy, národy bývalé Jugoslávie).

Romové, objektivně nahlíženo, stoprocentním národem nejsou, nemají standardní sociologickou stratifikaci. V tom smyslu ovšem Češi koncem 18. století národem také nebyli a Slováci ještě počátkem XX. stol. rovněž ne. Důležitější než momentální stav je vývojový trend. Otázka tedy nezní: "Jsou Romové národ?", ale: "Chtějí Romové být (stát se) plnohodnotným a plnoprávným národem? Mají na to? Jsou toho schopni?" Popřípadě: Chceme my, majoritní společnost, aby byli národem? Chceme je k tomu "dostrkat"? Jsme ochotni jim v tom pomáhat?   Myslíme si, že by to bylo pro ně a pro nás dobré, nebo naopak převažují pozitiva asimilace?

+

Spontánní i úředně podporovaná asimilace tu běží už nejméně sto let. Režimy se střídají, oficiální řešení romské (cikánské) otázky se mění a výsledky jsou chabé. Problém zůstává a vzhledem k relativně vyšší natalitě spíše narůstá. Co tedy pro změnu zkusit, též z obecně enviromentálních důvodů, Romy emancipovat na skutečný národ? Znamenalo by to mj. zřídit ve školách romské třídy, kde by vyučování bylo bilingvní, část předmětů by byla vyučována v romštině (podobně, jako to mají Hispánci v USA). To by muselo jít minimálně k maturitě, kde pro děti rodičů, hlásících se k romské národnosti, by byla povinná maturita jak z češtiny, tak i z romštiny.

Zatím to vypadá tak, že na rozdíl snad od všech ostatních známých národů (pokud ovšem národem jsou, resp. chtějí být, např. Baskové nebo Kurdové, kteří ovšem obývají souvislá území), Romové vůbec nestojí o nějaké "národní sebeurčení", o svůj vlastní stát. Představitelná není dokonce ani romská samosprávná obec (počátkem 50. let byl učiněn nakonec neúspěšný pokus o romský samosprávný "okres" na Osoblažsku). V 70. letech jsem viděl na východním Slovensku čistě romské osady (tradičně stranou od vesnic Slováků); z našeho hlediska hrůza. Přitom nelze říci, že by to vše bylo způsobeno vinou státu či většinové populace, že by Romové sami nemohli mnohé vylepšit, kdyby chtěli. (Nedávno tam propukla epidemie žloutenky, jakou od  války nikdo nepamatuje). Ti co chtějí, se ale zpravidla dříve či později odstěhují mimo sousedství s jinými Romy.

Parazitismus jako životní styl

Romové se většinově jeví jako komunita, která má jednostrannou percepci kategorie času, do minulosti i do budoucnosti; žijí a uvažují povýtce v prézentních hodnotách. Mlhavé je ponětí o vlastní historii (o jejich původní situaci v Indii a důvodu a průběhu jejich příchodu přes Persii do Evropy). Povětšinou nemají zájem investovat čas, námahu nebo dokonce peníze ani do seznamování se s vlastní minulostí, ani do plánování a přípravy budoucnosti. Příznačné: Romové tradičně neopominou žádnou legální (často bohužel i nelegální) aktuální  příležitost k okamžitému zisku, ať je to sběr (popř. krádež) a prodej čehokoli, nebo možnost získat peníze z veřejných prostředků. Relativně vyšší  společenský parazitismus Cikánů je historiky objektivně doložen už v 16. století.

Mnohý, kdo poznal Romy z blízka, se setkal u některých se zkreslenou, v podstatě rasistickou praxí, která velí, že „gádže" je, na rozdíl od Romů, možno okrádat a podvádět bez výčitek svědomí, protože si to prostě zaslouží. O kolektivním úpadku pak svědčí zcela současný fenomén tzv. úžery (lichvy), které se dopouštějí Romové vůči Romům. To je samozřejmě opět rasismus, protože romští lichváři si s tím troufnou právě jen na Romy (relativně bezbranné), na "bílé" ne.

Rasisté by řekli: Romové kradou a jsou příživníci (parazitují na sociálních dávkách, podporách v nezaměstnanosti atp.), kdežto Židé připravují árijce o majetek lstí – veškerý obchod může primitiv chápat jako lest sui generis, pokud jej vidí jako „hru s nulovým součtem" – co jeden získá, druhý ztratí – a ne jako proces, při kterém mohou získat všechny strany.

Vtipná ilustrace z pera slovenského humoristy Milana Lasicy (Dopisy bez hranic, Divadelní noviny XVIII, 2009, 2, s. 15):

Servus,

všecko nejlepší v Novém roce vám přejí metaři.Takto, pravidelně každý rok, nejdřív před Vánocemi, potom po nich, mi pěkně popřejí dva Romové, kteří zazvoní u našich dveří. Představují se jako naši metaři, ačkoli naše metaře znám a vím, že naši metaři nejsou Romové. Ale nevadí,  hraji s nimi tuto hru před Vánocemi i před velikonočními svátky. Když zazvonili poprvé, otevřel jsem, poslechl si přání, vyndal stokorunu, protože před Vánoci jsem grand, a podal jsem jim ji. Ten tmavší ji vzal a vyčítavě řekl ale my jsme čtyři, dva čekají dole. Tak se mi zdá, že toto je velmi hezký způsob žebrání – blahopřát k Vánocům a k Novému roku. Člověk nemůže  odmítnout. Vždyť by to byl hřích zabouchnout dveře před někým, kdo ti přišel přát všechno nejlepší. Trochu pověrčivý člověk by mohl míz výčitky svědomí po celý rok. To raděj obětuji ty dvě stovky.

+      

V obecnosti nahlíženo je parazitismus ovšem v přírodě celkem normální a fekventovaný jev. Je to relativně výhodná, pohodlná a z hlediska zachování druhu plnohodnotná životní strategie. Jde "jen" o to, nezničit, nevyhubit své "hostitele". Vůči býložravcům jsou např. parazity všichni predátoři. Jejich stavy reguluje příroda vyváženě se stavy jejich kořisti.

O takto široce chápaném parazitismu lze dokonce tvrdit, že je projevem vyšší inteligence, tedy schopnosti přizpůsobit se stávajícím (popř. změněným) poměrům. Pokud jde o lidi, je ovšem zjevné, že národ, žijící v souvislém osídlení (pohromadě) jej většinově provozovat nemůže, vyhynul by. V diaspoře to ale možné je.

Podobně nelze většinově provozovat ani jiné jednostrannosti, např. obchod. Židé ovšem nesměli vlastnit půdu (a tedy být rolníky), nesměli být členy řemeslnických cechů (židovští řemeslníci směli prodávat své zboží jenom v ghettu, resp. Židům, nesměli konkurovat křesťanům), nesměli být státními ani obecními úředníky, policisty, vojáky z povolání, byli omezováni i co do vysokoškolského vzdělání (tzv. numerus clausus). K sociální jednostrannosti byli prostě historicky dotlačeni.

Obecně: plnohodnotný, svébytný národ musí mít i úplnou, standardní sociální strukturu. Proto sionisté začali v kibucech zemědělstvím a řemesly: inteligence, jako sociální vrstvy, měli na rozdávání.

Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že je-li co zdarma, Romové se určitě vždycky přihlásí. Zdarma je u nás ovšem i školství, je to neplacená služba státu občanům, kteří mají děti. Romové jich v průměru mají víc než ostatní populace, ale přesto musejí být často k využívání této služby spíš donucováni. Proč? Profity z této námahy jsou většinou za horizontem jejich uvažování, zisk je časově příliš vzdálený. Romští rodiče se mnohdy chovají zoufala konzervativně, podobně, jako se doložitelně chovali mnozí rodiče čeští na konci 18. století, někdy i později, když nechtěli děti posílat do školy. Na vlastních dětech se trestuhodně proviňuje každý, kdo zastává názor, že jim stačí (musí stačit) ty vědomosti a dovednosti, které získají v rodině; že škola je zbytečnost, která dospívající jenom zdržuje od práce či jiného získávání hmotných statků.

Neúplně využívají Romové i veřejné, státem hrazené či dotované zdravotnictví, málo využívají těch jeho služeb, jejichž dopad na zdraví se projevuje až dlouhodobě (očkování dětí i dospělých, preventivní prohlídky, péče o chrup). Ostatně i jejich hygienické návyky a praxe, odlišné od většinového obyvatelstva, lze převést na časového jmenovatele. Zjednodušený příklad: Udržování čistoty, včetně pravidelného mytí rukou, je rozhodující především pro zachování budoucího zdraví.

Kočovnictví jako civilizační problém

Kočovným způsobem života rozumíme, že příslušná komunita (jednotlivec, rodina, kmen, parta) nemá žádné pevné bydliště s adresou, vlastní nebo pronajatou nemovitost, není prostě nikde doma. V naší současné civilizaci jde o něco naprosto nestandardního a menšinového, ale jindy a jinde tomu tak zdaleka vždy nebylo. Ty z tzv. přírodních národů, jejichž obživou byly lov nebo pastevectví, kočovaly z ekonomické nutnosti: v souvislosti s migrací divoké zvěře nebo kvůli novým, nespotřebovaným pastvinám. Nezůstalo po nich mnoho archeologických památek, protože neměly tendenci věnovat úsilí pracné přeměně místa momentálního pobývání. Pomineme-li vypasení zeleně, zanechávaly za sebou relativně mělkou "ekologickou stopu". Jejich kultura si musela přímo zakládat na tom, že mají málo věcí, že veškeré hodnoty (materiální i duchovní) jsou přenosné a putují s nimi (u Židů Archa úmluvy). Týká se to konec konců i kočujících nájezdníků asijského typu. Konec kočování přišel až s kulturou v původním slova smyslu (colere – lat. obdělávat). Rolník nekočuje. Měšťan už teprve ne.

S kočováním jako menšinovou (nikoli již celonárodní) životní praxí se setkáváme i ve společnosti většinově usazené; má opět především ekonomické (a ne třeba romantické) důvody. Kočovníci, pokud nešlo o násilníky či zločince, nacházeli jisté kulturně-ekonomické niky, mezery na trhu, prostory neuspokojené poptávkyˇ, a ty pak zaplňovali svou nabídkou. Nejobecněji ji můžeme charakterizovat jako služby. Provozovali jistá řemesla, obchod, léčitelství či zvěrolékařství, věštění a zaříkání, poskytovali jako komedianti a muzikanti zábavu (např. středověcí jokulátoři a Minnesängři); kočovník byl konec konců i toulavý student nebo mnich nebo potulný kazatel (praxe v USA 19. stol.). U nás se běžně kočovalo ještě v první polovině XX. století. Kočovníci byli přece nejenom tzv. světští (pouťová zábava, kolotoče, houpačky, střelnice, lunaparky), ale i cirkusáci, tzv. lidoví loutkáři (kočovní živnostníci), mnozí muzikanti i tzv. "cestující divadelní společnosti". Ostrá hranice se tu ovšem poněkud rozmazává – někteří měli nějaké stálé, nejčastěji zimní sídlo a kočovali jenom část roku. Většinově rozhodně nešlo o Romy.

Ekonomicky viděno mají všechny tyto způsoby obživy jednoho společného jmenovatele: trh charakteristický nedostatkem trvalé poptávky na jednom místě. Právě tento nedostatek generuje, ba přímo vynucuje kočování. Kočovníci se stěhují za poptávkou; "vyčerpanou" (obslouženou) lokalitu opouštějí a hledají čerstvou. Platí to stejně o brusičích nožů, drátenících, koňských handlířích, cirkusácích nebo hercích. Konečně i dnes je zájezdový divadelní provoz u nás velice čilý a vedle většinové praxe okamžitých návratů po představení domů (nebo max. několikadenního pobytu v místě zájezdu) jsou tu i opravdu kočovné skupiny, které mají sice zimní sídlo, ale kočují po většinu roku po celé Evropě (např. divadlo Continuo, sídlící v jihočeských Malovicích). Konečně i světové operní hvězdy je možno právem označit za kočovníky.

Lokalitu je ovšem možno "vyčerpat" i parazitismem, např. drobnými krádežemi a pod. Nutno objektivně připustit, že romské kočování generovalo kriminogenní prostředí, že v případě nouze kočovníci zcela samozřejmě kradli v nejbližším okolí, a proto museli brzy jinam, aby se nestali terčem postihu z rukou úřadů nebo i obyvatelstva.

+

Pokud jde o kočovné Romy, rozhodně nelze schvalovat ani omlouvat způsob, jakým je "usadil" totalitní režim. Je dokonce až s podivem, že komunistický zákon o trvalém usídlení kočujících osob (zákon nařizující povinnost mít trvalé bydliště) byl u nás zrušen až ke čtyřicátému výročí jeho vyhlášení – v roce 1998 – ačkoli je ve flagrantním rozporu s Listinou základních lidských práv, která je součástí naší ústavy. (Naproti tomu např. zákon nařizující pracovní povinnost, zákon proti tzv. příživnictví, byl zrušen hned po Listopadu.) Nikdo není povinen mít trvalé pevné bydliště! Má-li na to peníze, může strávit třeba celý život po hotelech.

Naplnění tohoto práva ale ještě neznamená, že stát může tolerovat, že je někdo totální "Luftmensch". Není náhodou, že byl právě schválen zákon, nařizující, že každý občan musí mít stálou dosílací adresu. To není žádná diskriminace, jako jí není např. nutnost mít rodné číslo či zdravotní a penzijní pojištění či povinnost daňového přiznání.

Naplnění základních občanských práv je u totálních kočovníků (bez alespoň dočasného stálého bydliště) problém. Nemohou např. volit v komunálních, krajských a senátních volbách. Myslím, že by obtížně získávali i voličský průkaz, opravňující k volbě kdekoli na území republiky ve volbách parlamentních: nejsou prostě uvedeni v žádném voličském seznamu (ty jsou jen v místě bydliště). To vše je většinou asi netrápí, horší to bude s uplatňováním žádostí o podporu v nezaměstnanosti, sociální podporu, s poskytováním standardní lékařské péče (např. prohlídky a očkování dětí).

Snad největším problémem je zajištění vzdělávání dětí. Povinná školní docházka sice už u nás může být nahražena domácím vzděláváním, které zajistí rodiče a je kontrolováno. Předpokládá to  rodiče poměrně dobře vzdělané, nejspíš vysokoškolsky. Právě to ale u Romů běžně předpokládat nelze. Jak má stát zaručit dětem kočovníků základní vzdělání?

Nejde tedy o to, zda v podmínkách naší dnešní euroamerické civilizace je kočovník Rom nebo kdokoli jiný. Kočovný způsob života některých občanů vytváří většinové společnosti problémy, se kterými se ani při té nejlepší vůli – jíž se navíc většinou nedostává – nemůže  z podstaty fenoménu nikdy stoprocentně vyrovnat. Důsledné kočování, tedy totální absence stálého bydliště, neumožňuje dnešnímu demokratickému státu zaručit svým občanům všechna základní práva a výrazně mu ztěžuje kontrolu plnění jejich základních povinností, především vůči dětem.

Osobní zkušenosti

Přiznám se upřímně, že bydlet v těsném sousedství s Romy bych nechtěl. V nejranějším mládí jsem v blízkosti Cikánů vyrůstal a nebylo to nic moc příjemného. Na Starý Prosek sice dosahovala MHD  – autobus – takže administrativně, de iure to byla ještě Praha, ale de facto to byl venkov jednopatrových baráčků. (Od Libně byl až do 60. let oddělen lány polí, prádlo na mandl jsme tam s babičkou vozili právě tím autobusem. Babička Cikány ráda neměla,  neb byla až chorobně čistotná.)

Během dvouleté základní vojenské služby v polovině 60. let jsem zažil několik Romů, které se režimu podařilo na ni odvést. (Značné procento Romů mělo "modrou knížku" s ohledem na nějakou zdravotní nedostatečnost, konečně mnoho i velmi mladých Romů mělo již invalidní důchod.) Zde byli samozřejmě, stejně jako my ostatní, násilím nuceni se "asimilovat", tedy mnohostranně přizpůsobit "kasárenské kultuře" i  "životnímu stylu" svých "spolubojovníků". Někdy se jim to dařilo lépe, než ostatním (vojna byla vlastně kriminál, a ten oni zpravidla bezprostředně nebo zprostředkovaně "uměli"), někdy hůře. Mně nevadili. Byla to spíš legrace, jak si se "senegalskými střelci" lampasáci nevěděli rady; oni se basy vůbec nebáli, byli zvyklí.

Obecná pozitiva

Ukázalo se, že totalitní režimy, ať už nacistický nebo komunistický, si v rámci svých standardů s Romy nedovedou poradit (pokud u nacistů nebereme masové vyhlazování jako standard). Nacisté s nimi měli mnohem větší  problémy než se Židy, protože místo aby provozovali "samosprávu" a hezky civilizovaně spolupracovali s režimní administrativou, živelně se bouřili, při násilném rozdělování rodin v úplných amocích, čemuž nacisté občas i ustoupili. (Navíc převažující negramotnost  lidí obecně ztěžuje totalitní manipulaci obyvatelstva, to se svého času ukázalo např. v Kambodži.)

Za "totáče" jsem Romy režimu z duše přál (podobně jako třeba Svědky Jehovovy a vůbec všechny "nepřizpůsobivé", kterým jakoby nezáleželo nejenom na životě, ale ani na bolesti). Třídně se jim – na rozdíl od Židů – nedalo nic vytknout – byli vesměs lumpenproletariát – a zároveň byli zcela nepoužitelní – počet členů KSČ a tuším i agentů StB byl mezi nimi zanedbatelný. Oni prostě na "výdobytky socialismu", pokud nešlo o elementární záležitosti jako byty, jídlo a pití, kašlali. Nebáli se většiny z toho, čím režim ovládal ostatní, to jest ztráty zaměstnání, více-méně nucené práce, odepření vzdělání dětem, zákazu výjezdu do zahraničí, omezení v možnostech rekreace i těch  kriminálů.  Proto byli obtížně manipulovatelní. Téměř nikdy se nedali zlákat k takovým nesmyslným aktivitám naší kultury, jako je třeba vrcholový sport.

Komunisté Romy nevyvražďovali, ale veškeré, nesporně velice násilné úsilí o asimilaci (zabavení koní a vozů  zákonem 74/1958 sb. a zákaz kočování, což zasáhlo zvláště tzv. olašské Romy, rozestěhování rodin po celé republice) nejenom porušovalo Chartu lidských práv, ale bylo i v podstatě bezvýsledné. Romy se nepodařilo asimilovat, to jest přimět je, aby většinově přijali okolní "životní způsob " včetně oficiální pracovní povinností. Komunisté je sice nahnali do fabrik (zažil jsem je jako pomocný dělník v letech 1960-64 v ČKD Sokolovo), ale pracovali tam většinou pouze formálně.

Současnost

"Nepřizpůsobivými občany" Romové zůstali navzdory úsilí všech režimů dodnes a my je chtě nechtě sponzorujeme. Po Listopadu se většinově propadli mezi dlouhodobě nezaměstnané a obávám se, že i nezaměstnatelné. Většina narozených po roce 1970 nikdy dlouhodobě pravidelně nepracovala, takže jim chybí příslušný návyk.

Koncem listopadu 2008 se romská otázka opět (po kolikáté již od Listopadu) prudce aktualizovala drastickými masovými výtržnostmi v litvínovském sídlišti Janov; veřejnost byla šokována především všeobecnými sympatiemi, kterých se dostalo násilnickým extremistům od neromských sousedů Romů. Psát o těchto extremistech jako o pravicových je nepřesné. Dělnická strana je už z názvu spíše levicová a levicovými extremisty byli už nacisté – NSDAP znamená Národní socialistická strana německých pracujících. Samozřejmě, krajní levice – nacisté a komunisté – s krajní pravicí – fašisty – in extremis do značné míry splývají. Není náhodou, že např. při procesu o Lisabonskou smlouvu demonstrovali před Ústavním soudem v Brně na podporu našeho eurofobního prezidenta Václava Klause jak komunisté a Dělnická strana, tak i fašistický Národní odpor.

Janovské události doznaly mohutného mediálního ohlasu nejenom u nás, ale už i v zahraničí. Z mnohého, co jsem přečetl, jeví se mi nejvýstižnější a nejvyváženější článek Nepřizpůsobivá je většina obyvatel od ředitelky základní školy praktické Jaroslavy Hajdukové (LN 26. XI. 08), z něhož vyjímám:

Nelze přehlédnout, že sociální politika státu v posledních patnácti až sedmnácti letech vytváří sociální past… Spočívá v tom, že pro méně kvalifikované a nekvalifikované lidi je výhodnější (při porovnání aktiv a pasiv obou stavů) nepracovat a být evidován na úřadě práce než chodit pravidelně do práce. Nelze přehlédnout, že nemalá část Romů patří do skupiny lidí méně kvalifikovaných…  to ale vůbec neznamená, že jsou hloupí, naopak, umějí využívat toho, co jim stát tak štědře nabízí. Mají svobodu a volnost 24 hodin denně a pravidelný měsíční přísun státních financí. Lze tyto lidi považovat za "sociálně nepřizpůsobivé"? Domnívám se, že naopak: jsou v maximální míře přizpůsobeni tomu, jak náš stát funguje.

Další skupina obyvatel je na tom hůře: chodí do práce, … starají se, aby vydělávali čím dál víc peněz na vzdělání dětí, na bydlení, posléze na penzi… Není divu, že zvolna ztrácejí radost ze života a že při setkání s veselými, temperamentními, odpočatými nepracujícím bývají poněkud nevrlí a nedůtkliví…

Mají se zlobit na náš stát…. Stát, jak se zdá, má rád lidi, kteří mu nedělají problémy: jednou měsíčně přijmou dávky a jinak neobtěžují. Nechtějí zaplatit nezaplacené výdělky, nemluví do toho, kudy povedou silnice ani kde se co bude stavět, nezajímají se o původ majetku úředníků. To jsou lidé, kterým se mnohem lépe vládne…

Šikovná, pracovitá a ochotná romská žákyně (v Liberci)  byla z 9. ročníku přijata na střední odbornou školu, obor šička konfekce. Do učení se moc těšila. Prvního září ráno vstala, pěkně se vyšňořila, učesala, nalíčila, že nastoupí do učení. Rodiče jí zastoupili cestu, že nikam do školy nepůjde, bude doma mámě k ruce, pomáhat s dětmi… Zaevidovali jí na úřadu práce… je odsouzena k nekvalifikovanosti, pozdější nezaměstnatelnosti a pobírání dávek.

Romský chlapec z téže třídy odmítl jít do učení. Jeho matka se nám chlubila, že syn už od července pracuje u strýce jako kopáč a ještě je zaevidován na úřadu práce, takže teď o peníze nemají nouzi. (…)

Postavení Romů,… je nezáviděníhodné. Situace Neromů, kteří žijí v blízkosti romských sídlišť, jakbysmet…

+

Síla i slabost Romů je po mém soudu, a již se opakuji, v přítomnostním pojímání života. Možná, že i veverka, která si dělá zásoby na zimu, uvažuje dlouhodoběji. Kdyby uměli latinsky, mohli by každé ráno říkat "carpe diem". Nejsou státem nuceni k činnostem, které přinášejí ovoce až po delším čase. Oficiální zpráva z listopadu 2008: "Na sídlišti Janov v Litvínově žije několik tisíc Romů, kteří jsou bez vzdělání a bez zaměstnání". Demagogická otázka: Jak to, že jsou všichni bez vzdělání, když veškeré vzdělání od základní školy až po vysokou je u nás bezplatné?

Shora citované příklady mohou sloužit jako názorné pars pro toto. Vedle vzdělávání neholdují Romové ani spoření, zušlechťování domova a jeho okolí, zahrádkaření, tělocviku, závodnímu sportování (úspěchy se dostavují až po relativně dlouhodobém tréningu, jinak toto jediné jim opravdu chválím). Je až s podivem, že někteří jsou schopni zvládnout hru na hudební nástroje – tam se také výsledky dostavují až po delším úsilí a soustavném cvičení (znám i takové  Romy, kteří dokázali absolvovat celou konzervatoř). Mají ale talent, první výsledky přicházejí poměrně rychle a hlavně – baví je to, stejně jako tancování. Existuje teorie, že v Indii, ze které přišli, byli kastou hudebně-tanečních umělců. Takže snad geny.

Je nějaké řešení? Opakuji: je podmíněno odpovědí na otázku, zda chceme my, majoritní společnost, aby se Romové stali národem v plném slova smyslu a pokud ano, zda jsme ochotni jim v tom pomáhat (což má ovšem celoevropské konsekvence). Pokud ne, je otázkou jak "zařídit", aby se co nejrychleji plně asimilovali. Je to vlastně klasická otázka po dobru. Která z obou alternativ je dobrá pro Romy a která pro nás? Pro začátek by stačilo, kdybychom se na odpovědi s Romy shodli.

Jak ale zjistit, co vlastně Romové v tomto ohledu chtějí? Demokratické mechanismy jsou neupotřebitelné, protože registrace podle národnosti u nás již neexistuje (rubrika národnost v občanských průkazech byla zrušena), národní identita je subjektivní a soukromá věc každého, podobně jako identita náboženská: na otázku po své národnosti není nikdo povinen vůbec odpovědět a navíc může své "optování" kdykoli změnit.

Na rozdíl od všech ostatních menšin, které se hlásí o svá menšinová práva (národních, náboženských, zdravotních, profesních, zájmových, sportovních), Romové dodnes nemají reprezentaci, kterou by většina Romů respektovala. Státní ani samosprávné orgány proto nemají s kým jednat, není tu vyšší jednotka než rodina, není tu vlastně žádná registrovaná organisace. Nelze jednat např. s tím či oním romským "králem"; ne všichni jej uznávají a především: musel by být generován zákonem o společenských organisacích stanoveným demokratickým způsobem, tedy volen registrovanými členy nějakého úředně registrovaného společenství. Toto společensko-strukturální manko ukazuje k začarovanému kruhu: Romové nejsou národ a ani k tomu nesměřují, protože nemají téměř žádné vyšší organisace (dokonce ani spolky); Romové nemají tendenci vytvářet společenské organisace, protože nejsou národ.