Já
se naopak o problémech bavím velice rád, málem nejraději ze všeho, ale právě o
atomové energii bych se s paní Ch. W. bavit také nechtěl. Proč se bavit o
problémech, jejichž žádné reálné řešení není v dohledu? O vymýcení mužské
plešatosti také lidé moc nemluví. Proto bych takovou diskusi, ať už souhlasnou
nebo polemickou, s klidem ponechal oběma menšinám mezi svými spoluobčany,
které reprezentují zapřísáhlí odpůrci energie z atomu na straně jedné a
naopak nadšení příznivci „jádra" na straně druhé. Pokusím se zformulovat důvody naší „nebavící
se většiny" (výjimka, většinou patřím se svými názory k menšinám, např.
ještě nikdy jsem nevolil stranu, která pak vyhrála volby).
- Spotřeba energie (ať už jakéhokoli původu) u nás
určitě neklesne, ba právě naopak. Proto půjdou její ceny nahoru. Zaplať Pánbůh,
protože jenom to může přimět lidi energií šetřit, investovat do tepelných
izolací, šetrných technologií atp. Ani sebevětší šetření ale k radikálnímu
poklesu spotřeby nepovede. (Kdesi jsem četl analýzu, že ani zdvojnásobení ceny
benzínu – které bych jako konzervativní, ekologicky uvažující člověk uvítal –
by automobilismus nijak zvlášť neomezilo.) - Tzv. alternativní či obnovitelné zdroje (slunce, voda,
vítr, zemědělsky pěstovaná paliva) jsou jistě pozitivním fenoménem, ale jejich
výkonnost je nedostatečná. Navíc mají někdy i záporné aspekty. Kupříkladu
větrné elektrárny mohou způsobit svým
nepravidelným výkonem i kolaps přenosové soustavy (alespoň tak smyslu o tom
v souvislosti s nedávnou západoevropskou krizí psali někteří
odborníci) a zdaleka ne všichni lidé je ve svém okolí chtějí i
z estetických důvodů. Zdá se, že větrníky mají spíš smysl tehdy, když
nahradí technicky náročné přivádění elektřiny z nepřístupné dálky. Tedy na
vysokých kopcích, na ostrovech, od
civilizace vzdálených samotách a pod. Letos na jaře jsem navštívil Izrael, stát
fungující na vysoké technologické i ekologické úrovni. Sluneční kolektory na
každém kroku, v obydlených částech
téměř nebylo možno pořídit fotografii s budovou bez nich, od těch
výškových po přízemní stavení. Přesto musí Izrael dovážet spousty uhlí pro své
přímořské elektrárny. Proč nemá ty atomové? Jenom ze strachu – byly by příliš
lákavým terčem pro teroristy. - Tepelné elektrárny, spalující fosilní paliva, mají až
příliš mnoho nedostatků. I když se jejich technologie stále vylepšují, vždycky
budou vypouštět do ovzduší škodlivé emise a navíc zvyšovat globální oteplování,
což atomové elektrárny nečiní. Zdroje fosilních paliv jsou navíc konečné a co
horšího – vedou nás k jednostranné závislosti na Rusku, což je sakramentsky
nebezpečné a my jsme na to pochopitelně daleko citlivější než Rakušané. „Za 10
let to budou Rusové, kdo bude mít při jednáních o primárních zdrojích surovin
pro Evropu všechny trumfy". (J. Míl v témže Respektu, s. 17.) - Víme-li, že Rakousko kupuje elektřinu od svých
sousedů, kteří jaderné elektrárny provozují, jeví se nám Rakouský všeobecný
odpor k jádru i trochu pokrytecký. Samozřejmě, něco jiného je konkrétní protestování proti
Temelínu (a ne proti Dukovanům či německým jaderným elektrárnám, jak o tom ve
zmíněném článku mluví aktivistka Ch. W.), vycházející z teze, že
„kombinace ruské a americké technologie nemůže fungovat". Nedivím se ale, že ani o tomhle nemá moc lidí
chuť polemizovat. Je to už příliš odborná debata, ke které laikové mohou sotva
říci něco rozumného. V určitých věcech, jako je například způsob léčení rakovinného
nádoru, nezbývá, než se spolehnout na profesionály. Obecně je tu diskurz navíc
ovlivněn nesporným všeobecným technologickým pokrokem, který nakonec snad
umožní i recyklaci radioaktivního odpadu.
Ze
všech těchto důvodů se atomové elektrárny – v kontrastu s těmi
spalujícími fosilní paliva – dlouhodobě nejeví jako největší ze všech zel,
které nám přináší nutnost výroby velkého množství energie. (Nebo neochota na ně
rezignovat? A bylo by to vůbec v globalizovaném světě prakticky možné?)
Zásadní
odpor vůči jaderné energii sdílejí s Rakušany u nás Zelení a také týdeník
Respekt. Jsem přesvědčen, že nám ostatním, kteří jej nesdílíme, to už dnes
nijak nevadí – prostě se o tom nebavíme. Rakušany máme rádi, Zelené volíme a
Respekt kupujeme. Jejich „antiatomovost"
se nám už jeví jako povinný, ale celkem nevinný folklór, na který shlížíme
s jistou útrpností, asi jako na děti hrající si na četníky a na lupiče.
Možnost, že by se ČR vzdala atomové energie je v dohledné budoucnosti
ještě mizivější než vyhlášení prohibice, Zelení by to neprosadili ani kdyby
vyhráli volby. Všichni to vědí, a proto Zeleným „antiatomovost" volebně moc
neškodí. (Představme si naproti tomu, že by třeba Lidovci šli do voleb
s programem úplného zákazu jiného „nutného zla", interrupcí. Ani by si
neškrtli!)
To všechno nepíši se zadostiučiněním, ale se stejně
smířeným smutkem s jakým sleduji vypadávání svých posledních vlasů.