Liberální názor říká, že pojištění je soukromou věcí každého
svéprávného občana, že je to věc jeho svobodné vůle. Stát se má starat pouze o
nesvéprávné, tedy o ty děti nebo dospělé, které sám (soudním rozhodnutím)
zbavil svéprávnosti, za lidi, za které není nikdo ochoten (schopen) převzít
zodpovědnost.
Konzervativci
vidí lidi skeptičtěji: svéprávnost bohužel ještě neznamená dostatečnou
zodpovědnost za sebe sama. Záleží pak na tom, co je ta která společnost ochotna
připustit. Pokud nechce mít na ulici lidi, umírající bez pomoci hladem,
nemocemi nebo nepřízní počasí (míra případného vlastního zavinění takové
situace je zde lhostejná), nezbývá, než aby zodpovědnost za svéprávné leč
nezodpovědné převzal stát. Může moderní stát ponechat své nezodpovědné občany bídně hynout na ulici?
Pokud ne, musí v určitých oblastech pomáhat a tedy i vynucovat občanskou
solidaritu, ať už z daňového výnosu, nebo povinným pojištěním. Týká se to
především všech případů, kdy si lidé nemohou opatřit základní životní potřeby:
jídlo, ošacení, bydlení a zdravotní péči. Tyto potřeby dnes u nás jsou či měly
by být zajištěny zdravotním, nemocenským, sociálním a penzijním pojištěním,
vesměs povinným.
Představa, že by tato pojištění byla ponechána na individuálním
rozhodnutí každého, je apokalyptická. Stát by mohl být postupně zahlcen masou
bezmocných lidí, kteří se nepojistili a teď nemají jak a z čeho žít. Po
mém soudu není ani trvale únosné trpět tzv. bezdomovectví. Jistě, nikdo nemůže
nikoho nikam nutit, ale je nelogické, aby měl každý občan právo na lékařské
ošetření, ale neměl právo na střechu nad hlavou. (Napřed omrzni a pak tě
uložíme v nemocnici!). Jsem přesvědčen, že i proti ztrátě elementárního
bydlení by mělo existovat povinné pojištění, zajišťující nějaké životní minimum.
(Další paradox: zločinci společnost bydlení zajistí – ve vězení – ale
bezdomovci ne. Dostat se drobným zločinem na zimu do vězení, to je ovšem již
dávno známé „řešení".)
Je paradoxní, že nikdo nezpochybňuje například tzv. povinné
ručení řidičů motorových vozidel, tedy státem vynucované pojištění proti
škodám, způsobeným provozem motorového vozidla. Přitom následky zrušení takové
povinnosti by určitě nebyly zdaleka tak katastrofální, jako následky zrušení
povinného pojištění pro případ nemoci. Jde stále ještě jen o peníze.
Nezodpovědnost mnohých lidí se názorně ukázala při
katastrofálních povodních. Zdaleka ne všichni, kteří přišli o střechu nad
hlavou, měli tuto střechu pojištěnou. Přesto ale, stejně jako jejich pojištění
sousedé, očekávali pomoc. Po pojišťovně ji chtít nemohli, chtěli ji tedy od
státu.
Krátce: jenom dobrovolné pojištění v uvedených životně
nezbytných oblastech by bylo možné pouze
ve dvou alternativách: buď by museli být všichni občané zaručeně natolik
zodpovědní, aby se dobrovolně pojistili nebo měli našetřeno (čirá utopie);
anebo by se stát o bezmocné nestaral a
ponechal je potenciální soukromé charitě. Nevyžebráš si – zahyneš.
Něco jiného je výše a míra povinných pojištění (např.
rozdělení na povinný základ a dobrovolné připojištění) a státní monopol na ně.
O tom by jistě bylo možno diskutovat, konečně vedle automobilistického povinného
ručení je tu i dobrovolné havarijní pojištění a vše zajišťují soukromé
pojišťovny.
Zločince
lze uvěznit, nesvéprávné lidi lze podřídit nějaké formě kurately, avšak
dlouhodobě nevymýtitelné jevy jako drogové závislosti, gamblerství či
bezdomovectví svědčí o tom, že bezbřehý liberalismus není sociálně únosný.
Kdysi byli lidé bez přístřeší a prostředků dopravováni do tzv. domovské obce,
která měla povinnost se o ně postarat. Tato povinnost dnes zcela zjevně přešla
na stát a je na něm, jak ji naplní. Povinné pojištění se jeví jako jedna
z možných cest. Zrušení povinnosti pojistit se by znamenalo jediné:
pojišťovnou by se stal stát a pojistné by se skrylo v daních.