Reklama
 
Blog | Petr Pavlovský

Národní divadlo a arogance moci

Nejsem zdaleka sám, kdo měl nad současnou konfrontační situací v pražském ND má nepříjemný pocit již zažitého. Bobovizi vystřídalo Mrzenovadlo. Jistě, ND není dotováno z vývěru koncesionářských poplatků nýbrž ze státního rozpočtu přímo; je institucí menší, sociologicky méně univerzální, na její představení se většina občanů dostane  jenom párkrát za celý život, někdo víc,  někdo ani to ne, i když právě dnešní možnosti dopravy, cestování i ubytování jsouy vstřícné: průběh letošní mírné předjarní zimy přivádí tisíce a tisíce turistů z domova i ze zahraničí, takže to nejdůležitější - návštěvnost - má divadlo bohatě zajištěnu, domácími a cizími. Přitom nejde o nějakou podbízivou konkurenci. Nejrůznějších divadel je Praha plná  (hraje se na cca 50 místech) a všechna mají přirozeně tendenci publikum ND odlákat.

České televize ovšem z tvorby ND bohatě čerpají, ať už
záznamy celých představení, jednotlivých scén či výstupů a nakonec i najímáním
umělců zjeho ansámblu do vlastních projektů: mohou vybírat mezi připravenými.

Národní divadlo prostě v situaci veřejnoprávního podniku sice
de iure není, ale defacto je. Místo stálé komise o něm ale rozhodují úředníci –
jakkoli vysocí; chybí stálá, parlamentem (senátem?) zvolená odborná rada.

ND je institucí celostátního významu, která má plnit řadu
kulturních, psaných i nepsaných nekomerčních funkcí; její provoz je částečně
soběstačný zbytek je pak dotován prakticky všemi občany státu. V poledních
letech, vzhledem ke stále se zlepšujícím hospodářským výsledkům byla požadované
dotace stále nižší.

Reklama

Helena Třeštíková nemá pověst radikála, leč obávám se, že
krize ve „Zlaté kapličce na Vltavou) radikální zásah vyžaduje, čím dříve, tím
lépe. Akce budí reakci a ty ministerské (M. Štěpánek) i ty ředitelské (J.
Mrzena) byly zvůle sama, o nedodržování elemetárních smluv a slibů nemluvě. Z dosavadního
vývoje čišely mocenská zvůle, účelovost a nekompetentnost, načasováním
radikálních personálních změn ve vedení počínaje a podezřelou rychlostí a
neprůhledností chystaných řešení konče. Vzhledem k tomu, že některé
personální zásahy jsou v krátkodobém horizontu obtížně vratné, nemá nová
ministryně kultury prakticky jinou možnost, než celý proces okamžitě zastavit a
uvést divadlo do vyčkávavého „úsporného režimu" ustavením překlenovací,
„úřednické vlády", která by celý organismus udržela v normálním chodu až
do nejbližších „předčasných voleb". Jejich úspěšnost bude dána třemi základními
faktory: termínem, stanovenými  kritérii
a sestavou výběrové komise.

Termín

je dán
vžitým, více než stoletým rytmem života statutárního repertoárového
divadla  středoevropského typu. Divadlo
žije po sezónách; nový ředitel by měl být proto vybírán tak, aby se po svém
jmenování už nemusel zabývat sezónou stávající, naopak, aby se mohl s dostatečným
časovým předstihem věnovat přípravě sezóny 2007/8.

Kritéria

nemohou být
pouze obecná (vysokoškolské vzdělání, jazyková vybavenost, manažerské
zkušenosti), nehledá se univerzální „kádrová rezerva". Chce-li někdo v  ČR
nastoupit profesionální dráhu v  managementu stálého divadla, není nejmenší
důvod, aby začínal hned v  ředitelském křesle ND. Ředitelem ND by se
rozhodně neměl stát někdo, kdo nikdy nepracoval ve stálém divadle. Adept by měl
mít nějaké kvalitativně ověřitelné zkušenosti s řídící funkcí ve velkém
divadle (třeba i na nižší než ředitelské úrovni).

Zadání by
mělo též řešit otázku, zda ředitel ND má nebo nemá být praktickým umělcem.
Osobně se domnívám, že institut „uměleckého ředitele" je vhodný spíše pro menší,
jednosouborová divadla. U vícesouborových kolosů je výhodnější ponechat umění
šéfům jednotlivých souborů (nejlépe režisérům); jistě, obecné pravidlo
neexistuje, ale je nesporné, že řízení tak velikého podniku vyžaduje celého,
ničím dalším nerozptylovaného a nezatěžovaného člověka, nehledě k tomu, že
umělecké ambice ředitele často vedou ke konfliktu zájmů (sám sobě zadává
objednávky a platí si je) a k pokušení zasahovat do kompetence uměleckých šéfů
nebo přímo vykonávat i jejich funkci (to generovalo např. předloňskou krizi
okolo ředitele NDMS v Ostravě).

Uměleckou
vizi po adeptu na ředitele není nutné požadovat, jeho orientace v oboru se
dostatečně obráží v dílčích projektech šéfů souborů, se kterými přichází a
za jejichž tvorbu bude zodpovědný.

Výběrová komise,

jakožto
poradní orgán ministra, je pro celou záležitost klíčová. Její složení bude celá
divadelní a vůbec kulturní obec chápat jako obraz péče MK ČR o svěřenou
instituci. Ze sestavy minulé komise 
byla znát – aniž bych se chtěl někoho osobně dotknout – nekompetentnost,
snaha připravit alibistickou atmosféru a v  neposlední řadě mravní
lhostejnost. V patnáctičlenném orgánu je relativně snadné „prohlasovat" leccos,
odpovědnost se rozprostře. Většinu tvoří lidé divadelníkům prakticky neznámí,
úředníci nebo ti, kteří mají sice zkušenosti z řízení „příspěvkových
organizací" (muzea, galerie, orchestry, festivaly), ale o divadelním provozu
nemusí mít tušení. Lidé, kteří rozhodně neponesou za své rozhodování
dlouhodobou morální odpovědnost ve společenství svého oboru.

Je lehce
absurdní, že Martin Štěpánek, který se vytrvale veřejně prezentuje jako ohnivý
antikomunista, delegoval sedmnáct let po pádu komunistické totality mezi
výběrce ředitele Národního divadla hned několik „starých struktur", lidí, kteří
byli ještě v prosinci 1989 nomenklaturními kádry KSČ. Totéž platí o
pětičlenném kolegiu pro operu, orgánu ustaveném ad hoc ředitelem Mrzenou. Tito
lidé se snad už u nás narozhodovali dost a nebylo to k dobrému.

Výběrová komise by měla být maximálně sedmičlenná.
Měli by v ní být lidé mravně i odborně nezpochybnitelní, v našem divadelním
světě dobře známí, kvalifikovaní a zkušení. Velkých, dlouhodobě úspěšných
divadel, je u nás jenom několik.  Jestli
někdo rozumí dané problematice a rozezná kvalitní a reálný projekt, jsou to
především jejich ředitelé.