Reklama
 
Blog | Petr Pavlovský

Dvojjediný Václav Klaus

Český prezident je ústavou striktně definován jako součást moci výkonné. Výroky a činy Václava Klause, který byl ještě před pár lety předsedou poslanecké sněmovny, ale bohužel nasvědčují tomu, že svým myšlením jakoby občas stále ještě pobýval v zákonodárném parlamentu, a ne na Pražském hradě. Ba co víc, někdy se chová jakoby on sám byl celou sněmovnou. Důkazy?

  • Druhé jmenování
    M. Topolánka premiérem zdůvodnil prezident tím, že nechce žádnou vládu
    s „tichou podporou" KSČM. Chtít či nechtít tu či onu vládu může ovšem
    z ústavy pouze sněmovna.
  • Znovu a znovu
    prohlašuje, že nechce vládu „opřenou o přeběhlíky", a proto nejmenoval před Vánoci premiérem
    navrženou vládu – prý aby zůstal „konzistentní". Opět: Chtít či nechtít takovou
    či onakou vládu může pouze sněmovna; „přeběhlíka" nelze navíc objektivně
    identifikovat, a i kdyby, jeho poslanecký hlas by kvůli tomu – z ústavy – nebyl
    méněcenný.
  • Prezident novu a
    znovu vyžaduje po předsedovi vlády, aby mu předem doložil budoucí sněmovní
    podporu. Designovaný premiér ale není věštec; má právo i povinnost položit
    otázku po důvěře sněmovně a zařídit se podle výsledku jejího hlasování.
  • V. Klaus,
    odmítající podepsat premiérem navrženou vládu, vyjádřil nesouhlas se jmenováním
    Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí. ČR má ale parlamentní, nikoli prezidentský systém, V. Klaus nemá
    postavení Putina nebo Lukašenka.

Krátce: Václav Klaus není poslancem, tím méně
sněmovnou poslanců; je pouze prezidentem, nejvyšším státním úředníkem, kterého
sice parlament volí, ale nikoli ze svého středu; český prezident nemá
zákonodárné kompetence. V rámci ústavy je povinen se řídit rozhodnutími
parlamentu, a ne naopak; je to sněmovna, nikoli prezident, kdo svým souhlasem
či nesouhlasem může úkolovat nominovaného předsedu vlády.

PS.

Ve svém novoročním
projevu V. Klaus opět
nezklamal, obsahově
ani jazykově.

Reklama

Polovina národa (jistěže včetně prezidenta) chce
reformy a polovina se jich bojí. Politici se ale přesto musí "konstruktivně dohodnout"
(čili velká koalice nebo opoziční smlouva, v kterýchžto sestavách se ovšem
reformám zpravidla nedaří).

„Když se chce, všechno jde", ale ono někdy něco nejde, i kdyby se
sebevíc chtělo.
Když polovina poslanců chce reformy a polovina ne, tak prostě "konstruktivní
dohoda" není možná a je třeba se s tím realisticky smířit a ne vymýšlet
kulaté čtverečky. Co
takhle se smířit s tím, že některé
rozpory bez změny
výchozí situace prostě
nemají řešení? Pýcha racionalismu: rozumní lidé se vždycky mohou dohodnout.

Oblíbená
podstatná jména slovesná, nejlépe zvratná: „trápení se, uzavírání se,
zadlužování se"; nebo alespoň
záporná: „svoboda nebýt v Unii přehlasován,
neexistence mandátu". A ovšem "otomování" – evropská ústava je o
těchto věcech.

V. Havel, dle svědectví
I. Medka, sice nepřijímal konkrétní cizí návrhy ke svým projevům, ale jejich
předběžnou kritiku
po svém okolí písemně
vyžadoval, jakkoli je to jako literát profesionál. Obávám
se, že suverénní V.K. nevyžaduje ani tu kritiku. Nebo že by nikdo kolem
něj neuměl českou stylistiku?