Reklama
 
Blog | Petr Pavlovský

Čí je letní vláda?

          Před měsícem (8. IV.) jsem tu vyslovil názor o konkrétní odpovědnosti za budoucí přechodnou vládu (Čí bude letní vláda?): „Letní vláda bude především vládou těch, kteří si její vznik vynutili; těch, kdo tu předchozí svrhli.... Bude tedy i vládou V. Klause, protože to byl především on, kdo  zabránil byť i jen pouhému „dopředsedování" vládou v demisi a trval na jejím urychleném odstranění". A nahražení jinou. Tato odpovědnost objektivně zůstává a nikdo ji už z oněch 101 poslanců, především ČSSD a KSČM, nesejme. A po krátkém čase bude možno i posoudit, zda letošní mezinárodní i vnitřní situace naší vlasti byla lepší za vlády Topolánkovy nebo za vlády J. Fischera. Čí je ale vlastně jeho vláda, kdo za ni nese zodpovědnost?

         Minule jsem napsal: „ODS, namísto předání veškeré odpovědnosti Jiřímu Paroubkovi, který hlasování o důvěře stávající vládě vyvolal (od voleb již po páté), nezbylo, než nastavit záda a nést svůj díl odpovědnosti dál. Do značné míry právem, protože na pádu vlády samozřejmě i ona svůj podíl má… Topolánkovo spoléhání na ochranný štít zvaný české předsednictví je sice lidsky pochopitelné (on sám ani ODS by případnou předsedající Paroubkovu vládu určitě neodstřelil, ať už v tom spatřujeme vlastenectví nebo nacionalismus), ale politicky neprofesionální. Politik musí počítat i s těmi nejhoršími reálnými alternativami, tedy i s možností, že opozice povýší své stranické zájmy nad zájmy státu.

Tuto odpovědnost ovšem s ODS zbylé dvě koaliční strany nesou jen do té míry, do které se podílely na volbě Václava Klause prezidentem (SZ „zapykáním se" Zubové) a na kauze Čunek – Vesecká (o které nastalo až podezřelé ticho). V každém případě nebylo nejmenšího důvodu, aby se obě nejmenší parlamentní strany jakkoli podílely na vzniku překlenovací vlády, která bude stát na důvěře ČSSD a ODS, ať již chceme jejich dohodu nazvat velkou koalicí nebo novou verzí opoziční smlouvy. Personálním obsazením má blíž k tomu prvnímu, principiálně ovšem spíš k tomu druhému, protože klíčová je skutečnost, že obě strany se dohodly, že tuto vládu do voleb neshodí a ostatní na to nemají sílu".

         Zde jsem se strefil pouze do postupu KDU. Martin Bursík překvapivě do předvolebně výhodné opozice neodešel. Ponecháme-li stranou možné podezření, že důvodem je udržet na ministerstvech „své" lidi co nejdéle, je tu i důvod legitimní – snaha udržet kontinuitu stávajícího směřování v „zelených" rezortech.

Reklama

V čisté opozici zůstaly vedle KDU pouze KSČM a DSZ (Demokratická strana zelených), se kterými se o vytváření překlenovací vlády nikdo nebavil. KDU-ČSL sice ke spoluúčasti vyzvána byla, ale právem poukázala na to, že předchozí vládní koalice (stvrzená koaliční smlouvou) skončila a nová nebyla ustavena. Naopak vznikla – nikoli de iure, ale de facto – „duhová" trojkoalice – ODS, SZ a ČSSD.  Fischerova vláda tedy je, jakkoli zprostředkovanou (delegovanými nestraníky), vládou této trojkoalice. Není a nesměl v ní být nikdo, koho by tam ODS nebo ČSSD nechtěly (naopak o možnosti SZ vetovat nějaké jméno si dovolím pochybovat).

Výsledek: Máme tu novou koaliční vládu, za kterou nová „koalice" (bez písemné koaliční smlouvy) nese plnou odpovědnost. A máme i opozici, ve které ale alibi – žádný podíl na shození vlády předešlé – mají ovšem pouze poslanci KDU-ČSL. O ostatních „opozičních" poslancích se snad nedá přímo říci „máte, co jste chtěli", ale rozhodně lze konstatovat podíl odpovědnosti – bez nich by minulá vláda nepadla a nová nevznikla.

         V průběhu nadcházející předvolební kampaně bude tedy zajímavé u stran nové vládní koalice sledovat tanec mezi vejci: Jak kritizovat současnou vládu, když je to též vláda moje? Jak se od ní distancovat?  Jak se mají strany současné vládní koalice od sebe odlišit? Podle práce toho či onoho ministerstva? Vláda přece rozhoduje v konsensu, jako celek. A mají vůbec logiku předčasné volby? Vždyť tato koaliční vláda by klidně mohla dovládnout až do přespříštího června, pokud si bude počínat dobře, není, kdo by ji odvolal.

Těch, kteří s Fischerovou vládou opravdu nemají vůbec nic společného je ve sněmovně opravdu sakramentsky málo. Až budeme na podzim nebo až v červnu stát před volební urnou,  můžeme si hořce vzpomenout na povolební „bonmot" J. Paroubka: „Bez nás si ani ruce neumejou". Od pádu Topolánkovy vlády, která si ruce ušpinila především v rezortu spravedlnosti, bude mít přinejmenším evropským nevládnutím ruce umazané i J. Paroubek. Jediní, kteří si nad celým mezivolebním vládnutím ruce bez problémů umyjí, budou komunisté.