Reklama
 
Blog | Petr Pavlovský

Všechno je jinak: Temelín bude, ale radar?

Když jsme si po ustavení současné koaliční vlády přečetli vládní program, vypadaly perspektivy jednoznačně: Temelín se dostavovat nebude, protiraketový radar tu bude. Uplynuly dva roky a vše je naopak.

Ani v roce 2006 nebylo nutno být odborníkem, aby člověk chápal, že jaderné elektrárny jsou přinejmenším nutné zlo. Potřebujeme je kvůli své energetické bezpečnosti a jejich provoz je objektivně méně ekologicky škodlivý než provoz elektráren tepelných. Dokud nebude zavřena poslední spalovací elektrárna bude každý protest proti elektrárně jaderné ekologický nesmysl. Rakousko proti nim sice leccos namítá, jeho občané dělali i nátlakové akce, ale nedávná plynová krize a blížící se další daly zastáncům „jádra" do rukou takové argumenty, že nelze pochybovat ani o jejich vítězství v případném referendu (jehož uspořádání by proto bylo vyhazováním peněz). Konečně o pokrytectví Rakušanů svědčí skutečnost, že elektřinu z ciziny dovážejí a neptají se, z čeho byla vyrobena. Temelín se dříve či později dostavovat bude.

Jsou ovšem i jiná, nesporně drastičtější ohrožení, než eventuelní nedostatek elektřiny. Určitě mezi ně patří možnost, že bychom byli  vojensky napadeni. Raketami, vystřelenými někde v zahraničí nebo i jinak.  Byla nám nabídnuta možnost, jak toto nebezpečí radikálně snížit: zapojit se do protiraketového systému tím, že budeme souhlasit s výstavbou radarové stanice na našem území. Oproti Temelínu by nás to nestálo prakticky nic, bezpečnostní rizika s radarovou základnou spojená jsou oproti jaderné elektrárně přímo směšná, ať už ji chápeme jako cíl možného teroristického útoku (následky útoku na radar a útoku na jadernou elektrárnu jsou nesrovnatelné) nebo jako zařízení, které za nešťastných okolností může vybouchnout „samo od sebe".

Zatímco odpůrcům jádra zjevně „dochází dech" a strana, která by na absolutním zákazu jádra lpěla, by si říkala o volební neúspěch, odpůrci radaru jsou na koni. USA s jeho výstavbou váhají. Jak osvobozující! Už se nemusíme užírat pomyšlením, že jsme opět v situaci omezené suverenity, v jaké jsme byli skoro půlstoletí, počínaje nepřijetím Marshallova plánu. Nejdřív Stalinovi pacholci, potom Brežněvovi vazalové a teď Putinova rukojmí? Nejsme teď prostě pěšákem NATO na šachovnici USA versus Rusko? A nezkusí Obama zahrát gambit, ve kterém pěšáka obětuje za nějakou strategickou výhodu? Co si teď počnou ti, kteří tu radar chtěli?

Odpověď je až směšně jednoduchá: požadujme náhradu radaru něčím daleko levnějším a průchodnějším, co bude mít ale stejnou symbolickou váhu: trvalou přítomností kontingentu několika desítek vojáků USA na našem území. Vždyť, přiznejme si upřímně, nejdůležitější není ten radar, jehož vojenský význam je sporný. Radar měl být především symbolem naší suverenity, našeho úplného a konečného vyvázání ze sféry ruského vlivu. Každý, kdo na této nezávislosti opravdu lpí a kdo ji chtěl mít co nejvíce zaručenou, radar chtěl. Symbolická váha radaru by samozřejmě spočívala v přítomnosti spojeneckých vojáků, vojáků USA, na našem území. Vlastní vojenský význam radaru a jeho americké posádky je pro nás až druhotný, podstatné je, že nejméně od konce II. světové války tu nebyl případ, aby na stát, který měl na svém území se souhlasem své legitimní vlády  byť i jen stopově vojáky USA, zaútočil nějaký stát třetí. Jistě, zaútočili teroristé, možná i v režii nějakého třetího státu, který je vycvičil a skrytě vyslal – to nelze nikdy vyloučit. Ale nikdo se nikdy k něčemu takovému nepřiznal. Vojenská moc USA, a to možná štve jejich nepřátele ze všeho nejvíc, je taková, že pro každou vládu, která by něco takového spáchala, by to bylo zřejmě to poslední, co za své existence učinila. Nebo si dovede někdo představit, že by nějakému státu prošel vojenský útok na Island, Turecko, Japonsko, Itálii, Maďarsko, Německo, prostě na jakýkoli stát, kde jsou, byť i jen v malém počtu, vojáci USA?

Reklama

Když už jsem se narodil a většinu života prožil v tak či onak (cizími vojáky nebo domácími kolaboranty) okupované vlasti, alespoň zemřít bych chtěl ve svobodné zemi. Přál bych si proto, aby premiér Topolánek, až nám přijede president Obama osladit odvolání antiraketového projektu, řekl (jistěže s těžkým slovanským přízvukem) asi toto: „Vaše rozhodnutí chápeme a respektujeme. Přesto zůstáváme, jako všechny státy NATO, vašimi loyálními spojenci. Některé státy NATO mají na svém území vaše vojáky. Nemohli byste nás k nim přiřadit? Alespoň jednu rotu nastálo usazenou kdekoli v ČR. A mohla by být vybavena třeba jen automatickými pračkami, mohla by to být třeba prádelna, sloužící evropským jednotkám USA. Anebo kuchyň, která bude centrálně vyrábět bagety pro americké vojáky v Evropě."

Vsadím se ovšem, že i proti tomuto „vojenskému zařízení" by Rusko namířilo své rakety z Královce, a že zástup našich pacifistů by proti němu protestoval. Pomatený „filosof a doktorand PřFUK" M. Just napsal v poslední A2 (č. 5, s. 35) na téma radaru, že „žádná zbraň není mírová". Jistě. Radar či armádní kantýna jsou zbraněmi asi tolik, jako jimi byly ve středověku městské hradby.