Český prezident je ústavou striktně definován jako součást moci výkonné. Výroky a činy Václava Klause, který byl ještě před pár lety předsedou poslanecké sněmovny, ale bohužel nasvědčují tomu, že svým myšlením jakoby občas stále ještě pobýval v zákonodárném parlamentu, a ne na Pražském hradě. Ba co víc, někdy se chová jakoby on sám byl celou sněmovnou. Důkazy?
-
President znovu a znovu prohlašuje, že nechce vládu „opřenou o přeběhlíky". Leč: Chtít či nechtít takovou či onakou vládu může pouze sněmovna; „přeběhlíka" nelze navíc objektivně identifikovat, a i kdyby, jeho poslanecký hlas by kvůli tomu – z ústavy – nebyl méněcenný. Konečně sám byl jako president zvolen přeběhlíky či zběhlíky.
-
Prezident novu a znovu vyžaduje po předsedovi vlády, aby mu předem doložil budoucí sněmovní podporu („přineste 101 podpisů"). Designovaný premiér ale není věštec; má právo i povinnost položit otázku po důvěře sněmovně a zařídit se podle výsledku jejího hlasování. Ovšem ani poslanci nejsou věštci a už vůbec ne ní legitimní chtít po nich, aby svým podpisem vystavovali potenciálnímu premiérovi bianco šek. Důvěra či nedůvěra se vystavuje vládě až po jejím programovém prohlášení a ne předem.
-
President znovu a znovu podniká všemožné kroky v oblasti zahraniční politiky, které jsou v rozporu se zahraniční politikou vlády, v rozporu s názory většiny občanů a ve flagrantním rozporu se zájmy národa. Stavěl se proti zásahům NATO, jehož jsme členy, podpořil zahraniční zásahy Ruska, které se staví vůči NATO přinejmenším rivalsky, snaží se oslabit, ne-li přímo rozbít EU, jejímiž jsme členy, krátce: chová se jako Trojský kůň Ruska v Evropské unii. Tyto jeho postoje zjevně nesdílí ani většina občanů, ani většina poslanců. (Co kde vykládá o ekologii mě nevzrušuje, to málokdo bere vážně.)
Krátce: Václav Klaus není poslancem, tím méně sněmovnou poslanců; je pouze prezidentem, nejvyšším státním úředníkem, kterého sice parlament volí, ale nikoli ze svého středu; český prezident nemá zákonodárné kompetence. V rámci ústavy je povinen se řídit rozhodnutími parlamentu, a ne naopak; je to sněmovna, nikoli prezident, kdo svým souhlasem či nesouhlasem může úkolovat nominovaného předsedu vlády, celou vládu nebo ministra zahraničí nebo jim mluvit do výkonu jejich funkcí.