Nijak bych se nedivil, kdyby se EU narychlo usnesla, že toto rozkolísání svého vedení nadále nestrpí, naše předsednictví zkrátila a s předstihem je předala Švédům (to by možná V. Klaus viděl nejraději).
Letní vláda bude především vládou těch, kteří si její vznik vynutili; těch, kdo tu předchozí svrhli a těch, kteří si vydupají její vznik. Bude tedy i vládou V. Klause, protože to byl především on, kdo zabránil byť i jen pouhému „dopředsedování" vládou v demisi a trval na jejím urychleném odstranění. Do jaké míry ale bude vládou prezidentovou?
V této situaci by bývalo nemohlo překvapit, kdyby koaliční strany řekly: co jste si uvařili, to si i snězte! Odvolali jste nás 101 hlasy, tak si teď toutéž stojedničkou schvalte vládu novou a neste odpovědnost! Bylo by to ovšem stejně obmyslné, jako požadavek presidenta, aby mu „kdokoli" přinesl 101 podpisů s tím, že on jej pak pověří sestavením vlády. Obojí by vedlo k tomu, že až do řádného volebního termínu by tu vládla nějaká Klausova vláda. Pravděpodobně bez důvěry, ale vládla a škodila nám i EU ze všech sil.
A tak ODS, namísto předání veškeré odpovědnosti Jiřímu Paroubkovi, nezbylo, než nastavit záda a nést svůj díl odpovědnosti dál. Do značné míry právem, protože na pádu vlády samozřejmě i ona svůj podíl má.
Chladně politologicky viděno, byla ve chvíli hlasování o důvěře vládě situace ve sněmovně následující: vládní trojkoalice na straně jedné a všichni ostatní na straně druhé. Ti ostatní ovšem nebyli pouze poslanci ČSSD, KSČM a nezařazení; byly to i dvě poslankyně čerstvě se utvořivší šesté sněmovní strany – DSZ. Nová strana je sice velice „nečitelná", ale to neznamená, že s ní premiér neměl jednat. Ve sněmovně je nová strana se dvěma poslankyněmi, které původně slíbily podporovat koaliční vládní program. Sine ira et studio – měla být nová strana oficiálně oslovena, zda se, vzhledem k původnímu slibu svých poslankyň, připojí ke koalici (a za jakých podmínek) nebo zda se připojí k opozici. Takové jednání by mělo hned dvojí význam. Mohlo by možná získat jistý potřebný čas a v každém případě by – s volbami na dohled – vynutilo odkrytí karet: koho považuje DSZ za své potenciální spojence a na jaké voliče se chce obracet?
Topolánkovo spoléhání na ochranný štít, zvaný české předsednictví, je sice lidsky pochopitelné (on sám ani ODS by případnou předsedající Paroubkovu vládu určitě neodstřelil, ať už v tom spatřujeme vlastenectví nebo nacionalismus), ale politicky neprofesionální. Politik musí počítat i s těmi nejhoršími reálnými alternativami, tedy i s možností, že opozice povýší své stranické zájmy nad zájmy národní. Tuto odpovědnost s ním ovšem zbylé dvě koaliční strany nenesou. Není proto nejmenšího důvodu, aby se jakkoli podílely na vzniku „překlenovací vlády", která bude stát na důvěře ČSSD a ODS, ať již chceme jejich dohodu nazvat velkou koalicí nebo novou verzí opoziční smlouvy. Personálním obsazením má blíž k tomu prvnímu, principiálně ovšem spíš k tomu druhému, protože klíčová je skutečnost, že obě strany se dohodly, že tuto vládu do voleb neshodí a ostatní na to nemají sílu. Stejně jako v době „oposmlouvy I" se skutečná opozice scvrkla na zbytek sněmovny. A je paradoxní, že tato „oposmlouva II" vznikla jenom proto, že jinak by Václav Klaus vládl do června 2010 jako monarcha. Před takovou vizí je ovšem nutno, se skřípěním zubů, dát přednost letní vládě ODS a ČSSD. Účtovat se bude už v říjnu.