Jistě, mohli bychom argumentovat, že stejnými dítky jsou i Maďarsko a Rakousko, ale málo platné – legitimními dědici a tudíž následníky Rakouska-Uherska jsou oni, zatímco my, Poláci, Slováci a další jsme jen „váleční odtrženci". (Válečnými dítky jsou ovšem i o pouhých půl století starší Německo Itálie.)
Československo bylo do značné míry postaveno na krvi a obětech dobrovolníků, kteří vyměnili své zahraniční existence (ať už civilní nebo v zajateckých lágrech) za riziko frontových vojáků. Obětí bylo hodně a národ je pak dvacet let vděčně slavil.
V krizovém roce 1938 se k překvapení mnohých českých vlastenců ukázalo, že další pokračování mladé I. republiky – ČSR – si v její dosavadní formě přeje jenom menšina jejích obyvatel. Kromě většiny Čechů, Židů a Rusínů už nikdo! Tedy rozhodně ne většina Slováků, Němců, Poláků a Maďarů (Cikáni se v tom asi subjektivně moc neorientovali, jejich objektivním zájmem byl ovšem demokratický stát se zaručenou elementární občanskou rovností). Vznikla II. republika, září 1938 – březen 1939. Tehdejší oficiální spojenci nás s lehkým srdcem položili na „oltář míru" a sousedé (Němci, Poláci, Maďaři) si nás radostně rozebrali. Slováci se „udělali pro sebe", ale českých kolaborantů také nebylo málo; bohudík, na rozdíl od těch slovenských, v Protektorátu nesměli arizovat.
Po válce bylo obnovené Československo opět „do značné míry postaveno na krvi a obětech dobrovolníků", tentokrát už pouze civilních (jakkoli někdy napřed demobilizovaných). Tyto oběti byly ale už slaveny jen necelé tři roky, ti, co přežili, byli následujících 40 let pronásledováni a diskriminováni i s celými rodinami. Náš nový spojenec, do jehož náruče se vrhl president Beneš traumatizovaný Mnichovem, se hned úvodem „převedl" nejenom tím, jak si u nás během osvobozování počínali jeho vojáci a KGB, která okamžitě odvlékla řádné čs. občany ruské národnosti do sovětských gulagů. Pošlapáním mezinárodního práva bylo následné uchvácením Podkarpatské Rusi, založené na fingovsaném plebiscitu. Třetí republika se potácela v polodemokratických poměrech (institut Národní fronty, poslanci zbavováni mandátu za kritiku SSSR, odmítnutí Marshalova plánu a d.) a Čtvrtá republika nastolila po únoru 1948 v plné režii SSSR totalitní režim, který provozovala s mocí kolaborantské organizace zvané KSČ. Její členové jej poslouchali na slovo a když v roce 1968 trošičku zaváhali, přišla nová varianta Mnichova: Naši spojenci a sousedé nás vojensky okupovali – tentokrát už bez územních nároků. Jenom Slováci si po srpnu ´68 vzpomněli na devětatřicátý a prosadili si federalizaci.
Po roce 1989 vznikla Pátá republika. SSSR se rozpadl, Varšavská smlouva také a Československo rovněž. Vznikla Šestá republika, ČR, ve které zbylo už opravdu minimum těch, kteří by si existenci samostatného českého státu vysloveně nepřáli; je v ní ale dost těch, kteří si ji vysloveně přejí a jsou pro ni ochotni i něco obětovat? Státy se udržují nejenom „idejemi, na kterých vznikly" (Masaryk; proto s idejí čechoslovakismu – jednotného československého národa – zaniklo i Československo), ale především uznáváním, ctěním a následováním obětí, kterými vznikly a byly udržovány v minulosti.
ČR vstoupila do NATO a zdálo se, že se začíná psát nová kapitola naší národní státnosti. Státnosti, bezpečnostně opřené o vojenskou alianci, jejíž členské státy nás dokola obklopují. Alianci vedené vojensky nejmocnějším státem světa, jehož prezident nedávno prohlásil na Hradčanském náměstí, že USA se k nám nikdy neobrátí zády. To znělo hezky, ale pochybovačný Čech, který pár dní předtím slyšel z Ruska výroky o naší příslušnosti do Východní Evropy (a tedy „sféry ruských zájmů" a ve prospěch Ruska omezené suverenity) nemusí příliš zpytovat svědomí aby si uvědomil, že spojenecké závazky mají vždy dva konce, a že jejich aktuální plnění může u sebe doma prosadit i nám přející politik pouze tehdy, může-li argumentovat naší skutečnou loyalitou. Jsme my opravdu tak loyálním spojencem, kterému se má jít na pomoc? Nakolik se my obracíme ke svým spojencům v NATO čelem a ne zády?
Nevím jak odborníkům, ale z veřejných zdrojů informovanému občanu ČR se to musí jevit temně:
- – Armádu jsme sice zprofesionalizovali, ale sjejím technickým vybavením je to sporné. Pořídili jsme si nadzvuková letadla, která nemá ve výzbroji žádný stát NATO. Pořizujeme obrněná auta, která vyrábí jeden zmála státůEU, který není členem NATO. Vyrábíme podzvukové bitevníky, o které žádný člen NATO (bohužel ani nikdo jiný) nemá zájem. Krátce: kvůli podezřelým kšeftům kašleme na kompatibilitu výzbroje naší armády svýzbrojí armád NATO.
- – Se zahraničními misemi naší armády jsou vparlamentu opakované potíže, ačkoli, opakuji, jde o profesionální a nikoli odvedeneckou armádu.
- – Jaké jsou možnosti čekých kariérnéích vojáků ve strukturác NATO? M"ýe dnešní český vlastensec bez vnitřníci pochy poslat sana nebo dcs
- – Potíže jsou už spouhou myšlenkou na stálou přítomnost zahraničních vojáků NATO na našem území. Takže: „Až budeme napadeni, tak nám přijďte na pomoc, ale jinak nám sem nelezte a držte se raději dál!"
O tom, že nějakou zahraniční záruku své bezpečnosti potřebujeme nemůže být pochyb, nemůžeme si hrát na Švýcarsko nebo pokrytecké Rakousko. Naše členství v NATO má u nás mnoho odpůrců, ale co nabízejí místo něj? Finlandisaci? A co když se s ní Rusko, které nás má beztak „na rourách" (naftových i plynových) nespokojí? Nic jiného než NATO opravdu nepřipadá v úvahu, je to za posledních 50 let jediná stále existující vojenská aliance na světě, jejíž stát nebyl z venku napaden (ponechme stranou krátkodobé výjimky typu Falklandy nebo dnes nepochopitelně nesankcionované akce somálských pirátů). Jsme to my, kdo členství v NATO potřebuje. Jsme to ale my, koho potřebuje aliance NATO? Co jsme ochotni za svou solidární obranu nabídnout? Co jsme schopni zaručit? Jaká je u nás převládající etická atmosféra?Je tu stále to vědomí sebeobětující statečnosti, která stála za vznikem a obnovou státu po světových válkách? Byla by považována za standardní a slušnou rodina, která by svého syna či dceru nasměrovla na vojenské vzdělání v NATO a příslušnou profesionální dráhu?
Chceme stále opravdovou „národostátní samostatnost", srovnatelnou s ostatními státy EU, malými nebo velkými, anebo už nám stačí jen co nejpohodověji přežívat?