Jsou ovšem i jiná, nesporně drastičtější ohrožení, než eventuelní nedostatek elektřiny. Určitě mezi ně patří možnost, že bychom byli napadeni raketami, vystřelenými někde v zahraničí. Teď nám byla nabídnuta možnost, jak toto nebezpečí radikálně snížit: můžeme se zapojit do protiraketového systému tím, že budeme souhlasit s výstavbou radarové stanice na našem území. Oproti Temelínu by nás to nestálo prakticky nic, rizika s radarovou základnou spojená jsou oproti jaderné elektrárně přímo směšná, ať už ji chápeme jako cíl možného teroristického útoku nebo jako zařízení, které za nešťastných okolností může vybouchnout „samo od sebe".

I proti radarové stanici něco namítá nějaký cizí stát. Není sice členem téže unie, jako my, není naším sousedem ani sousedem našich sousedů. Je ale veliký, mocný a silně vyhrožuje. Půjdeme kvůli tomu do kolen?

V otázce Temelína se zpravidla argumentuje naší suverenitou, jakkoli je jisté, že při případné havárii by bylo Rakousko katastrofálně ohroženo. Nesporná externalita. Naopak jakákoli havárie radarové stanice nemůže ohrozit ani nejbližší okolí, radar je prostě něco jako observatoř: zařízení, které  získává informace. Necháme-li si výhrůžkami zamezit v jeho pořízení, jsme opět tam, kde jsme byli skoro půlstoletí, počínaje nepřijetím Marshallova plánu, totiž u omezené suverenity. Nejdřív Stalinovi pacholci, potom Brežněvovi vazalové a teď Putinovi rukojmí?